Kůň a jeho chlapec

24. května 2013 v 20:29 | Jane x) |  Čtu...
Nedávno jsem si v knihovně půjčila 4 díly Letopisů Narnie. Myslím, že v pondělí nebo v úterý jsem dočetla Koně a jeho chlapce a tahle část se mi vážně líbila. Myslím si, že je to jedna z mých nejoblíbenějších částí v knize.


Byl hrozně unavený, měl hlad a bylo mu tak smutno, že se mu nakonec začaly po tvářích koulet slzy.
Jeho sebelítost zarazil náhlý strach. Šasta si uvědomil, že někdo nebo něco kráčí vedle něj. Byla úplná tma a on neviděl nic a ta věc nebo osoba šla tak tiše, že vlastně vůbec neslyšel kroky. Slyšel ale dech. Jeho neviditelný společník dýchal zřejmě velice zhluboka a Šasta nabyl dojmu, zeje to
hodně veliký tvor. A to, že vedle něj něco dýchá, si uvědomoval jen velmi pozvolna, takže teď
neměl nejmenší ponětí, jak dlouho už to něco vedle něj jde. Dostal strach.
Myslí mu blesklo, že kdysi slyšel, že v těchhle severních zemích žijí obři. Hrůzou se kousl do rtu. Teď, když měl doopravdy proč plakat, už neplakal.
To něco nebo snad osoba šla vedle něj tak tiše, že Šasta začal doufat, že si ji jen vymyslel. A když si tím už byl skoro jistý, ozval se náhle ve tmě vedle něj hluboký, procítěný vzdech. Tohle si
vymyslet nemohl! Ostatně také ucítil na prokřehlé levé ruce teplo toho dechu.
Kdyby byl kůň co k čemu, mohl by se pokusit ujet, ale věděl, že koně ke cvalu nepřinutí.
Pokračoval tedy krokem a ten tichý společník šel a dýchal vedle něj. Nakonec to chlapec už nevydržel.
"Kdo jsi?" řekl nakonec šeptem.
"Ten, kdo dlouho čekal, až promluvíš," řeklo to. Hlas nebyl silný, ale velmi zvučný a hluboký.
"Jsi… jsi obr?" ptal se Šasta.
"Dá se říci, že ano," připustil zvučný hlas. "Ale nepodobám se těm tvorům, kterým ty říkáš obři."
"Vůbec tě nevidím," řekl Šasta a pokoušel se aspoň něco zahlédnout. Pak ho napadlo něco strašného, sám se toho lekl, až zaječel. "Nejsi… nejsi mrtvý, že ne? Prosím… prosím, jdi pryč. Nic jsem ti přece neudělal. Já sám jsem ten nejnešťastnější člověk na světě, tak mi prosím neubližuj."
Znovu ucítil teplý dech toho tvora na ruce a na tváři. "Podívej," řekl ten někdo, "tohle přece není dech přízraku. Řekni mi, co tě trápí."
Šasta se trochu uklidnil a začal povídat. Vyprávěl, že nikdy nepoznal své skutečné rodiče a že ho velmi přísně vychovával jeden rybář. Vyprávěl o svém útěku a o tom, jak je pronásledovali lvi a jak museli plavat, aby se zachránili. Popisoval všechna nebezpečí v Tašbánu a vyprávěl o noci strávené mezi hrobkami a o tom, jak na něj z pouště vyla divoká zvířata. Vyprávěl o přetěžké cestě přes poušť a taky o tom, jak byli už skoro u cíle, když je začal honit další lev a zranil Aravis. A také, že už dlouho nejedl.
"Neřekl bych, že tě pronásleduje neštěstí," řekl milý hlas.
"Nemyslíš, že je smůla, potkat tolik lvů?" odsekl Šasta.
"Lev byl jen jeden," řekl hlas.
"Jak to pro všechno na světě myslíš? Přece jsem ti říkal, že tu první noc byli aspoň dva a…"
"Byl jen jeden, ale rychlý."
"Jak to víš?"
"Ten lev jsem byl já."
Šasta jen zíral s pusou dokořán a neřekl nic, hlas pokračoval: "Já jsem byl ten lev, který tě přiměl spojit síly s Aravis. Já jsem byl ta kočka, která ti dodávala odvahu mezi příbytky mrtvých. Já jsem byl ten lev, který od tebe odehnal šakaly, zatímco jsi spal. Já jsem byl ten lev, který dodal koním novou sílu, sílu strachu, na poslední míli, abyste stihli krále Lunu včas. A já jsem byl ten lev, na kterého už si nepamatuješ. To já jsem postrkoval člun, ve kterém jsi jako dítě ležel, směrem k pobřeží, kde i o půlnoci seděl muž a byl připravený tě přijmout."
"Tak jsi to taky byl ty, kdo zranil Aravis?"
"Byl jsem to já."
"Ale proč?"
"Dítě," řekl hlas, "vyprávím ti tvůj příběh, ne její. Nikomu neříkám jiný příběh než jeho vlastní.
"Kdo vlastně jsi?" zeptal se Šasta.
"Já jsem já," řekl hlas, velice hluboký a temný, až se země zachvěla.
A znova hlasitě a jasně opakoval: "Já jsem já."
A potřetí: "Já jsem já." To už jen zašeptal, že skoro nebyl slyšet, a přitom jako by hlas přicházel ze všech stran, jako by jím šustilo samo listí.
Šasta se už nebál, že ten hlas patří nějakému tvorovi, který ho sežere, ani že je to hlas ducha. Trochu se ještě chvěl, ale jinak než dřív. A najednou byl šťastný.
Mlha se pomaloučku začala měnit z černé na šedou a z šedé na bílou. Muselo to už začít před nějakou dobou, ale když mluvil s tou bytostí, nevšímal si ničeho jiného. Někde před sebou uslyšel zpívat ptáky a věděl, že dlouhá noc končí. Už docela dobře viděl hřívu, uši a hlavu svého koně. Zleva na ně dopadlo zlaté světlo. Myslel si, že je to slunce.
Obrátil se a uviděl, že vedle něj kráčí lev, lev větší než jeho kůň. Vypadalo to, že kůň ho buď nevidí, nebo se ho nebojí. Zlaté světlo vycházelo ze lva. Nikdo nikdy neviděl nic tak strašlivého a zároveň tak krásného.
Naštěstí Šasta celý život prožil příliš daleko na jihu Kalormenu, než aby znal zkazky, které se
šeptaly v Tašbánu - o strašném narnijském démonu, který se zjevuje v podobě lva. A samozřejmě také neznal pravdivé příběhy o Aslanovi, velikém lvu, synu Císaře za mořem, králi nad všemi nejvyššími vládci Narnie. Stačil však jediný pohled na lví tvář a Šasta se svezl ze sedla a padl mu k nohám. Nemohl říct vůbec nic, ale vlastně ani nic říkat nechtěl a věděl, že ani nemusí.
Nejvyšší král všech králů se k němu sklonil. Jeho hříva a nějaká zvláštní, slavnostní vůně, která se z hřívy šířila, ho celého obklopila. Lev se dotkl svým jazykem jeho čela. Šasta zvedl tvář a jejich pohledy se setkaly. Pak se v jediném okamžiku bledý jas mlhy i ohnivý jas lva spojily do zářivého víru, zvedly se do výše a zmizely. Šasta byl sám s koněm na travnatém svahu pod modrou oblohou. A kolem zpívali ptáci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama